|
|
|
Když je človíčkovi šest, má běhat po hřišti, mít spoustu kamarádů, těšit se do školy a vůbec prostě každý den zažívat dobrodružství. Ne všechny děti to tak ovšem mají.
Navštívila jsem včera oddělení dětské onkologie, kde leží malá oslavenkyně Sandra a s ní na pokoji taky třeba Pavlík a Marička a taky jedno batolátko a všichni společně bojují. Bojují potichoučku a pod peřinou, jejich nepřítel se jmenuje rakovina. Protože na ni nezabírá meč ani kouzelná flétna, musí děti podstupovat náročnou a dlouhodobou léčbu, někdy bolestivou, jindy třeba s těžkými změnami nálad, ale pořád jsou to děti, a tak se i v této těžké situaci dokáží nádherně radovat. Maminka malé Sandry, která už má za sebou i transplantaci jater, ale bohužel ani to nepomohlo vyhnat nemoc z těla, si smutně posteskla na veřejných sítích, že Sandra oslaví svoje šesté narozeniny v nemocnici. A tak jsem se rozhodla, že holky (maminku Bohdanku a Sandru)v nemocnici navštívím a je zcela jasné, že jsem nešla s prázdnou.
Sandruška z počátku nebyla právě nejveseleji naladěná, ale kdo by taky byl, narozky v bílé nemocniční posteli s připojením na hadičku, ale po chvilce váhání si to přeci jen rozmyslela, vzala na milost i růžovou barvu, přestože má raději modrou (příště si to budu pamatovat). Takže jsme foukaly svíčky, ukazovaly si dárečky a krájely dort pro všechny děti na oddělení. Zbylo i na sestřičky, na maminky a horní patro zůstalo pro paní učitelku Leničku, která Sandru navštěvuje, a pomáhá jí lépe zvládnout nudu v nemocnici. No a nejspíš zbylo i na mladší sestřičku Lucku, která tráví čas doma s babičkou.
I pár minut v nemocnici Vám hodně otevře oči a ukáže vám, jak strašná taková nemoc u děťátka je. Je to o obrovském strachu o něj, o výčitkách vůči ostatním sourozencům, o partnerských krizích, které vyvolávají strach a obrovské existenční potíže. A v neposlední řadě je to o ztrátě svobody, o takovém nemocničním vězení, kdy maminky tráví celý den na židli vedle svého broučka a sedí na ní trpělivě týdny, někdy i celé měsíce a pak jen večer odběhnou na ubytovnu s nepohodlnou postelí a ráno zase zpátky. Každá taková maminka je pro mě velká hrdinka.
Všem vám, kteří jste si dnes přečetli celé povídaní k Růžovému dortu pro Sandrušku moc děkuji. A pokud máte pocit, že byste měli něco udělat, doporučuji, abyste to neodkládali a udělali to. Způsobů jak těmto rodinám pomoci je mnoho, stačí se jen rozhlédnout a pokud by vás nic nenapadlo, zajděte do hračkářství, kupte puzzle, omalovánky, pastelky, pohádkové knížky, stavebnice, stavte se v lékárně a nakupte třeba nutridrinky, prostě cokoliv a odevzdejte to sestřičkám v nejbližší nemocnici. Sandruško, jsem moc ráda, že jsme se spolu mohly setkat, víc než komu jinému ti přeji hodně zdraví a těším se na naše další setkání. Dort pro Sandru a její onkokamarády jsem udělala čokoládovo – vanilkový s krémem z jahod a bílé čokolády. Růžový dort jsem zasypala růžovými květinkami a vymodelovala jsem na něj holčičku se štěňátkem. A pak jsem s ním rozplakala Sandruščinu maminku, ale tentokrát to byly slzičky z radosti.
14. 5. 2015
|
Eva Králová, Brno
|
